Reklama
 
Blog | Jakub Pavlíček

Tah Zemanem aneb česká nostalgie po vládě silné ruky

Současná společensko-politická situace u nás je natolik zajímavá, že mi zkrátka nejde z hlavy. Díval jsem se na ni zblízka a četl denně kvanta článků. Nic kloudného jsem ale nevykoukal. Nic, co by mi ozřejmilo, jak může být prezidentem někdo takový, jako je Miloš Zeman, nebo proč se tři roky po smrti Václava Havla otevírají brány parlamentu bývalým příslušníkům StB. Rozhodl jsem se tedy podívat z větší dálky a tu se mi do zorného pole dostali staří dobří Habsburkové. Věřte tomu nebo ne, najednou mi to začalo dávat smysl.

Už několik dní přemýšlím, co jsme my Češi vlastě zač. Zatím jsem dospěl k závěru, že jsme si pod třistaletým útlakem Habsburků vybudovali vynikájící schopnost držet hubu a krok a přitom být ve svém soukromém životě vnitřně svobodní. Typický Čech osmnáctého století odkýval katolickému knězi jeho plky a večer pak doma vytáhnul zpod prkna v podlaze Bibli kralickou a jel si svojí lajnu. Naučil se být imrvére nakrknutý na vrchnost, ale zároveň se zařídit po svém a celkem v pohodě přežít. To nám vydrželo dodneška, taková ta švejkovská šikovnost zvládat nepřízeň poměrů s humorem a loajalitu k vrchnosti spláchnout v soukromí pivem a sprostým slovem.

Problém je, že jsme se v téhle mentalitě věčné revolty zasekli a držíme se jí i ve chvíli, kdy máme vlastní samostatný stát. Průměrný Čech není s to pochopit, že demokracie a svoboda jsou spjaty s nutností osobní odpovědnosti a spolupodílení se na správě věcí veřejných a rozvoji státu. Průměrný Čech je svou mentalitou ještě zakořeněný v mlčenlivém protihabsburském odporu (za bolševika se znovu utvrdil, že to je jediná cesta) a demokracii proto vnímá jako jakousi ledabylou vrchnost, která si akorát tak říká o to, aby ji přečůral. Proto se v tomhle státě tolik krade. Lidi to dělají v domnění, že okrádají (v souladu s bohulibou tradicí předků) vrchnost, která si nic jiného nezaslouží. Vůbec jim přitom nedochází, že už je to jinak – že si rozkrádají vlastní hospodářství.

Češi jsou v jakémsi stádiu věčné puberty, ve které brojí proti všemu, co se jen zatváří jako nějaká autorita, aniž jsou schopni přijmout díl odpovědnosti a postavit se na vlastní nohy. Je to vidět na našem postoji k Evropské unii, na kterou se nadává jako kdysi na Habsburka, ale že bychom přispěli něčím konstruktivním? Kdepak, to puberťák neumí. Vystavit Čechy samostatnosti znamená vystavit je strašlivé krizi identity. Cože??? To jako že teď je to na nás? To jako že už za naše neštěstí nenese odpovědnost žádná vrchnost? To jako že můžeme nadávat leda tak sami sobě? Tak to je moc! Průměrný Čech prostě nedokáže čelit nutnosti takové změny smýšlení a tak si radši jede dál po zajetých protihabsburských kolejích. To vede k rozkrádání státu a neskutečné míře korupce.

Reklama

Společnost je vlastně znechucena sama sebou a stále víc lidí se ozývá s tím, že za komunistů se stejně žilo líp. Tak samozřejmě, bylo to pohodlnější a v souladu s tradicí mít nad sebou vrchnost. Sice bylo nutné držet hubu a krok, ale aspoň měl člověk své jisté a v hloubi duše si stejně mohl myslet, co chtěl. O víkendu se vyřádil na chalupě, případně se stal členem trampské osady, kde si mohl říkat třeba Joe a dát volný průchod své individualitě. Proto současná společnost zase začíná pokukovat po vládě silné ruky, která by to tu trochu srovnala – člověk by nemusel nést tolik odpovědnosti a v případě nespokojenosti by si zanadával u piva a zas by bylo dobře.

Tah Zemanem byl v tomto směru geniální – dosadit na Hrad sabotéra, který bude každým svým skutkem a slovem rozkládat hodnotu naší demokracie, je upřímným projevem vůle prostého lidu vrátit se do lůna habsburské říše. Češi zkrátka vlivem své historie podřízeného národa dosud nedozrály ke schopnosti samostatné existence, nebo je to přinejmenším stojí enormní úsilí a spoustu problémů, ke kterým mají čím dál větší chut otočit se zády. Typický Čech je čeledín, který sice neustále na svého pána nadává, ale zároveň je na něm závislý a nedokáže se od něj odpoutat. Dějiny českého národa po roce 1989 jsou příběhem otroka, který získal svobodu a teď neví, co si s ní má počít. Zevluje okolo hospodářství a tu a tam na tajňačku podojí státní krávu, protože si myslí, že to je známka punku. Ještě si nezvykl, že to hospodářství patří jemu a krást v něm je nesmysl.

Proto nelze než souhlasit s Járou Cimrmanem, Bílá hora byla pro český národ skutečně katastrofa.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama