Jistě stojí za to, aby každý sám za sebe zhodnotil, v jaké době žijeme a jak se k ní má postavit. Vlastně to není nic, do čeho by se člověk musel nutit, děláme to zcela podvědomě. A když už jsme u toho, nezapomínáme ani na druhé, vnímáme je svýma očima a hodnotíme jejich postoje.
Každý člověk tak má určitou představu o tom, jak se k problému doby, ve které žije, staví jeho blízcí i celá společnost, respektive její různé části, názorové proudy, vrstvy, velké i malé specifické skupiny. Každý tak má před sebou vlastní komplexní obraz světa, ve kterém žije.
Narodil jsem se v hlavním městě České republiky v roce 1982 a Sametovou revoluci jsem prožil jako dítě, které neví, oč běží. Od té doby jsem trochu vyrostl a svět se změnil. Tajně závidím našim dávným předkům, kteří umírali ve stejné době, jako se narodili, takže je ani nenapadlo, že je to jen nějaké pomíjivé historické údobí. Svět se zkrátka měnil pomaleji.
Dnes je to však jiné. Ani jsme se nestačili vzpamatovat z minulosti a už na nás přítomnost klade nové závažné požadavky a budoucnost nad námi visí jak Damoklův meč. Není divu, že tíhneme k uzavřenosti a jediné po čem toužíme je, aby nám svět dal pokoj a nechal nás žít.
Realita bohužel klade jiné požadavky. Z neutěšených končin světa proudí do Evropy uprchlíci a migranti, za humny zuří jakási podivná hybridní válka a kdesi v poušti na východě roste nepřátelský stát, jehož vizitkou je krveprolití a vraždení.
Co s tím?
Zdá se, že žijeme v době, kdy je docela snadné, aby naléhavost oné vrženosti přehlušila možnost vlastního sebeurčení, respektive aby to sebeurčení bylo přímo závislé na aktuálním stavu světa, aby jedinec pouze reagoval na naléhavost volání doby, ve které žije, aniž rozvinul nadčasový prvek sebe sama, který v něm možná dřímá.
Teď jsem se dopustil odvážného tvrzení – vím. Rozlišuji totiž mezi tím, co člověk dělá jakoby v sebeobraně proti pocitu ohrožení (ať už reálnému, nebo zdánlivému), a co dělá čistě ze sebe, protože chce, aniž ho k tomu nutí nějaký vnější tlak. Žijeme možná v době, která nás nutí více reagovat, než nás nechává žít svým vlastním životem. A reagujeme různě, každý podle svého naturelu: někdo má to štěstí, že to celé vidí úplně jinak něž já, a je v pohodě; někdo to vidí taky jinak, ale ještě hůř; další to vidí stejně; někdo si radši ničeho nevšímá; jiný se přizpůsobí a další bije na poplach. Většina opět na lince mezi extrémy přizpůsobení a revolty.
Pokud si však odmyslíme, že reagujeme na naléhání našeho malého bezprostředního i širého vzdáleného světa, co vlastně nám zbývá z nás samých? Jak jsme sami ze sebe, bez ohledu na to, co zrovna hýbe okolím? Jsme v sobě pevně zakotveni? Anebo jsme naopak zmítaní tím, co na nás naléhá zvnějšku, takže každá uprchlická loď je pro nás pohroma, protože se sami zmítáme ve vlnách nejistoty a nevíme, co bude zítra? Jak bychom mohli směle přijímat uprchlíky, když jsme trosečníky ve vlastní zemi, která je nám kolébkou i hrobem, ale ničím mezi tím?
Máme kulturu, která je schopna formovat i lidi, kteří do ní vstoupí zvnějšku? Nebo náš odpor k přijímání uprchlíků pramení právě z podvědomého hořkého uvědomění, že zde vládne prázdnota, která nemá šanci postarat se o bezpečnou integraci nově příchozích?
Zdá se mi, že strach z uprchlíků je opodstatněný. Výsledek jejich vstupu do prostoru, který má problémy s vlastní identitou, je totiž nevypočitatelný.